Možná podle titulku čekáte příběh ženy, která nestíhá. To jste ale na omylu. Je to příběh lékařky, která si poskládala život a práci tak, aby nemusela slevit ze svých ambicí. Plný naděje pro všechny lékařky, které se bojí, že s příchodem dětí budou muset svou kariéru odsunout na vedlejší kolej.
Je pět ráno a já sedím u počítače. Normálně jsem touhle dobou v koupelně. Někde mezi líčením a oblékáním piju „první půlku ranní kávy“ a chystám snídani pro děti. Kolem půl šesté už většinou slyším cupitání maličkých nožiček a: „Dobré ráno.“
Vždycky jsem byla ranní ptáče. Vstát na první zazvonění budíku považuju za svou malou superschopnost. Většinu věcí stihnu připravit v klidu, a pak se můžu naplno věnovat dětem. Navíc nesnáším hektické odchody.
Dneska ale v koupelně nejsem. Místo toho rozespale mžourám do monitoru. Celou noc jsem prakticky nespala. A dcera taky. Bolel ji zub a usnula až nad ránem. S ohledem na symptomatologii tuším průšvih, který se bez akutní návštěvy zubaře neobejde. Takže koukám do objednávkového kalendáře a přemýšlím, co s dnešními pacienty. Jednou týdně totiž docházím do soukromé kardiologické ambulance a hádejte co – zrovna dneska tam mám být.
V nemocnici mě narozdíl od malé soukromé ambulance má vždycky kdo zastoupit
Kdyby to byl můj běžný pracovní den v nemocnici, je organizační situace paradoxně jednodušší. Jednoduše zůstanu s nemocným dítětem doma, protože mě má vždycky kdo zastoupit. V ambulanci je to jiné – běžné i výjimečné prohlídky po (ne)plánovaných hospitalizacích, titrace léčby, kontroly výsledků vyšetření a určování dalšího postupu, vstupní vyšetření, na která pacienti leckdy čekají několik měsíců…
Otevírám tedy vzdálený přístup, za který jsem v tenhle moment o něco víc vděčná než obvykle. Něco zkontroluju online, někomu vystavím žádanku na odběry nebo doplňující vyšetření. Jinde zatím stačí natočit EKG, které si můžu prohlédnout na dálku – fyzickou kontrolu pak uděláme později. Většinu pacientů ale musím přeobjednat úplně. Přesouvám termíny, posílám zprávy, píšu žádanky a snažím se z dnešního dne vyrobit něco, co bude alespoň trochu fungovat. Hotovo. Zaklapnu počítač. Jedno dítě odvezu do školky, s druhým spěchám na ošetření bolavého zoubku. Neštěstí je zažehnáno (tímto zdravím naši úžasnou zubařku Toničku!) a zbytek dne intenzivně pečuju o malého maroda.
O dva týdny později sedím v ambulanci. Vlastně právě v den, kdy jsem se rozhodla napsat tenhle článek. Nad rámec běžné ordinační doby mě čekají i pacienti, které jsem tehdy musela přesunout. Takže doháním deficit. Všichni se nakonec dočkali svého vyšetření, já mohla s dcerou zůstat doma a můj zaměstnavatel nepřišel o odvedenou práci. Prostě win-win situace.
Jsem ráda, že i ve zdravotnictví existují různé možnosti, jak si poskládat práci
Při tom všem mi znovu dochází, jak moc mi právě tato flexibilita a zkrácený úvazek vyhovují. Práce jsem neudělala méně, jen jinak. Rozhodně nemám pocit, že bych s příchodem dětí ztratila profesní ambice. Možná se za ty roky jen trochu proměnily. Ale to koneckonců nemusí souviset jen s mateřstvím – člověku je o pár let víc, pozná svůj obor zevnitř a lépe zjistí, co ho opravdu baví, co ho naplňuje a kam se chce posunout. A možná právě proto mi čím dál větší smysl dávají různé možnosti, jak si lékařskou práci v různých obdobích života poskládat.
Nejvíc mi teď vyhovuje kombinovat úvazek v nemocnici a soukromé ambulanci
Aktuálně kombinuju úvazek v nemocnici a v soukromé ambulanci. A čím déle tuhle kombinaci mám, tím jasněji vidím výhody obojího. Nemocnice mi dává něco, co bych velmi nerada ztratila: velký provoz, kolegy po ruce, možnost konzultovat, učit se, vidět komplikované případy, získávat zkušenosti a skills, ke kterým bych se v malé ambulanci vůbec nedostala. A taky zastupitelnost. Když vám ve dvě ráno onemocní dítě, je obrovská úleva vědět, že nemusíte ráno v panice obvolávat dvacet lidí. Jste součástí týmu a kolegové vás podrží.
Ale i soukromá ambulance má svá velká plus. Své pacienty znáte osobně. Většinou přesně víte, kdo k vám ten den přijde, a můžete se na to v klidu připravit. Kontinuita péče od počáteční diagnostiky přes nastavení léčby až po případné nasměrování na specializované pracoviště je skvělá. A možnost práce z domova či flexibilního plánování je benefitem, na který se zvyká velmi snadno – i když zkrácené úvazky se naštěstí postupně stávají reálnějšími už i v nemocničním prostředí.
A rozdíl v platovém ohodnocení? O tom si můžete přečíst zase v jiném článku.
Možná si my ženy nemusíme neustále dokazovat, kolik toho zvládneme samy
Odpoledne zavírám ordinaci a přeladím na další roli. Zbytek dne už totiž tradičně patří rodině. A protože se zároveň začínám intenzivně připravovat k atestaci, dochází mi, že jestli chci v následujících týdnech někam nacpat ještě pravidelné učení, budu muset začít hledat čas i tam, kde jsem ho doteď nehledala.
Takže dnes mě čeká ještě pohovor s hospodyní. Dvakrát týdně nám pomůže s domácností. Poklidí, vypere, přerovná věci, donese nákup, občas něco uvaří nebo zašije kalhoty.
Outsourcing. Slovo, které zní skvěle v managementu, ale trochu podezřele, když ho použijete na vlastní koš s prádlem. Jenže hodina, kterou nestrávím uklízením, může být hodina s dětmi. Nebo hodina učení. Nebo někdy dokonce i chvilka pro mě (nebo pro partnera). Možná si nemusím neustále dokazovat, kolik toho zvládnu. Možná je mnohem důležitější umět si vybrat, co z toho všeho opravdu musím zvládnout právě já a co si můžu dovolit delegovat jinam.
Pak už následuje klasický večerní provoz. Večeře. Koupání. Postele. Pohádka. Momentálně čteme Křemílka a Vochomůrku. Při jejich čtení mám krásný nostalgický pocit, navíc Tlapková patrola a některé další výdobytky současné dětské kultury už ve mně vyvolávají lehce dávivé pocity. Jakmile děti usnou, jdu vyhodnocovat holtery. Na učení už dnes nemám mozkovou kapacitu, ale hodinu práce ze sebe ještě dostanu. Pak zaklapnu počítač.
Odlíčit. Umýt vlasy. Možná maska. Zkrátka se pokusit udělat ze sebe zase trochu člověka a nevypadat jako šmudla. Protože někde mezi pacienty, dětmi, atestací a domácností bych pořád ráda zůstala taky sama sebou.
