Lékařka ORL a somnologie, máma dvou dětí, spoluzakladatelka CS Medical a zároveň naše ambasadorka. To všechno je Bára Hradecká.
Sešly jsme se a probraly návrat k medicíně po mateřské, výběr specializace a také její velkou vášeň: longevity a wearables. Bára nám prozradila třeba to, jak mohou zdravotníci lépe zvládat noční služby nebo jak se udržet fit až do důchodu.
Návrat po mateřské a vznik CS Medical
Báro, jsi lékařkou a zároveň matkou dvou dětí. Často se mluví o tom, že pro lékařky po mateřské není jednoduché sehnat vyhovující práci. Jak probíhal tvůj návrat do práce?
Na mateřskou jsem šla už s atestací, což byla určitě velká výhoda. Otěhotněla jsem v první vlně covidu, a protože nebylo jasné, jaký vliv by covid mohl mít na plod, zůstala jsem dlouho na nemocenské. Když to počítám i s porodem, nebyla jsem v práci asi rok – a začalo mi to chybět.
Věděla jsem, že si chci trochu odpočinout od mateřství a zase se starat o něco, co mi jde. Medicínu jsem měla vždycky moc ráda, tak jsem se k ní logicky chtěla vrátit. Díky atestaci jsem měla dost možností a mohla si vybírat i hodinové úvazky. Návrat na pár hodin týdně jsem začala plánovat zhruba od půl roku dcery.
Organizačně to bylo určitě náročné. Malé miminko potřebuje hlídání a ne vždycky ho může pohlídat partner. Museli jsme najít někoho blízkého, komu můžeme důvěřovat, a k tomu zvládnout chod celé domácnosti. Jít poprvé pryč od malého dítěte je vždycky náročné.
Setkala ses u zaměstnavatelů s pochopením, že máš doma dítě a potřebuješ víc flexibility?
Rozhodně ano. Byla jsem atestovaná z ORL (somnologii jsem tehdy ještě neměla) a po této specializaci byla velká poptávka. Zaměstnavatelé byli připravení mě zaměstnat v jakémkoliv rozsahu. Vůbec nevadilo, že jsem mohla jen jeden den v týdnu.
Tvoje hledání práci pro mateřské vlastně bylo impulzem k založení CS Medical. V čem se vyskytl ten zádrhel, který tě na myšlenku personální agentury přivedl?
V té době jsem pracovala na urgentním příjmu v Motole a bylo jasné, že se tam nevrátím, protože tam ta flexibilita prostě nebyla. S dítětem jsem ale zjistila, že mimo velké nemocnice existuje spousta míst, která nabízejí kvalitní podmínky. Do té doby pro mě existovala jen nemocnice a všechno ostatní mi připadalo jako nuda.
Když jsem do nemocnice nemohla, začala jsem pracovat v ambulanci – a zjistila jsem, že je to vlastně hrozně zajímavé. Zaměstnavatelé mimo nemocniční sektor mají o zdravotníky velkou nouzi, a proto jsou mnohem flexibilnější. Mohla jsem si třeba zvolit pracovní dobu, jakou jsem chtěla. Tak vznikla myšlenka pomoct dalším zdravotníkům. Dostat k nim, že mají i jiné možnosti, že to může být dobré i jinde.
Když jste s CS Medical začínali, nejspíše jste netušili, jak na to budou lékaři reagovat. Během dvou let se ale CS Medical povedlo dostat do povědomí zdravotníků.
Začínali jsme ve facebookových skupinách, kde jsme s ostatními lékaři bavili o pracovních příležitostech. Psala jsem, že pracuji v Canadian Medical a že je to fajn i jinde než v nemocnici. Kolegové se mě pak na to začali vyptávat v soukromých zprávách. A nám doma došlo, že by to mohl být zajímavý byznys.
CS Medical jsme založili před více než dvěma lety, když bylo druhému dítěti půl roku, takže to bylo nesmírně náročné. Měli jsme jednotky lékařů a sestřiček a vůbec mě nenapadlo, že jednou budeme spolupracovat s takovým množstvím pracovišť. A pocity? Když se něčemu věnuje čas a péče, vždycky to funguje.
Medicína, ORL a komunikace s pacienty
Existuje představa, že aby byl lékař dobrý, musí svému povolání věnovat veškerý svůj čas a ostatní oblasti života upozadit. Myslíš, že se s nástupem mladší generace tento mýtus postupně boří?
Myslím, že takhle to nikdy necítili úplně všichni. Lidé vždycky chtěli mít čas i na své nejbližší, jen ti, co to viděli jinak, byly nejspíš hlasitější. Ale asi se to mění i s mladší generací – i tím, jak daleko už jsme od komunismu, který nám všechno diktoval. Máme větší pocit svobody a bezpečí.
Zároveň se i v mladé generaci najdou zastánci tradičních hodnot, a to asi ve všech oborech. Nicméně mladí budou vždycky trochu drzejší a starší budou vždycky říkat, že za jejich mladých let to bylo jinak. Za třicet let to budeme říkat nepochybně i my.
Proč sis vybrala právě ORL? Co tě na tom oboru zaujalo?
K ORL jsem se nedostala hned. Nejdřív jsem nastoupila na nefrologii do IKEMu, na transplantační medicínu, což je interní obor. Po nějaké době jsem přešla na chirurgické ORL, které mě vlastně lákalo od začátku. Po škole jsem ale v nemocnicích, které jsem si vybrala, místo na ORL nenašla a dál jsem nepátrala.
Přiznám se, že jsem neměla moc představu, co jednotlivé obory obnášejí, a měla jsem v sobě zažité, že žena na chirurgii nepatří. Proto jsem zvolila interní obor. Celou dobu jsem ale chtěla dělat něco rukama, něco aktivního. Když mi došlo, že nefrologii dělat nechci, začala jsem hledat nové místo. Náhodou jsem dostala možnost pracovat v Motole u profesora Betky, který mě přijal jako svou postgraduální studentku. Profesor Betka je kapacita sama o sobě a pod jeho vedením fungovala i celá ORL společnost. Je to skvělý obor se skvělou komunitou lidí a jsem ráda, že jsem si ho vybrala.
Poprvé mě ale ORL zaujalo už na Erasmu v Lisabonu v roce 2010. Byla jsem tam na stáži v nemocnici. Lidé byli v pohodě, chodilo se na sál i do ambulance a mezi pacienty byly i děti. Tam mi došlo, jak pestrý je to obor: je v něm spousta chirurgie, ale když nechceš, operovat nemusíš – můžeš mít vlastní ambulanci, nebo pracovat v nemocnici.
Když už teď víš, jak to ve zdravotnictví chodí, šla bys znovu na medicínu?
Šla bych do toho znovu. Možná bych si jen rovnou vybrala ORL a nenechala se tolik ovlivnit patriarchálními představami. Zpětně vím, že tam ten pocit byl, že bych neměla dělat chirurgický obor.
Vzpomeneš si na nějaký příběh z praxe – vzácnou diagnózu, pacienta nebo cokoli, co v tobě něco zanechalo?
Určitě, mám jich několik. Většinou jsou to ale spíš smutné příběhy. Pamatuji si zhruba pětapadesátiletou paní v Motole s čerstvě diagnostikovaným karcinomem ovaria v terminálním stadiu. Nejvíc mě šokovalo, že předtím neměla žádné příznaky. Přišla k nám asi měsíc po diagnóze s bolestmi, dali jsme jí opiáty a za chvíli zemřela. Když dorazil její manžel, odstřihl si kousek jejích vlasů. Bylo to těžké sledovat, ale naprosto jsem ho chápala.
Nebo mladá, pětadvacetiletá dívka, která se od třinácti let léčila se sarkomem, neměla nohu a přišla k nám na ORL s metastázou v kořeni jazyka. Vyprávěla mi, že ji onkologie v Motole už nechtěla dál léčit, protože odmítla asi sedmou operaci s otevřením hrudníku. I tu jsem chápala. Shodou okolností jsem ji tři roky předtím potkávala ve fitku, kam chodila běhat s protézou. Věděla jsem, že žije aktivní život. Řekla mi, že po každé takové operaci je několik měsíců úplně k. o. a nemoc se jí stejně vždycky vrátí. Další operaci nechtěla a v nemocnici ji tak označili za nespolupracující, přitom jen informovaně zvolila postup, který sama chtěla.
To mi přišlo neetické. Rolí lékaře podle mě není určovat, jakou léčbu si má pacient vybrat, ale předložit mu všechny jeho možnosti a pak ho podporovat na cestě, kterou si sám zvolí – i když s ní třeba medicínsky nesouhlasí. Jako lékaři bychom neměli soudit. Máme vysvětlit varianty, a pokud si myslíme, že je nejlepší cestou operace, předložit argumenty natolik přesvědčivě, aby se pro ni člověk rozhodl sám. To v Česku ale ještě moc neumíme.
Připravila tě škola na komunikaci s pacienty, třeba u vážnějších diagnóz?
Rozhodně ne. Obrovským vzorem mi byl právě profesor Betka a způsob, jakým se komunikuje na jeho klinice. Každý, kdo se s ním setkal, mluví o tom, jak je v komunikaci s pacienty lidský a jak vřele s nimi jedná. Vždycky se třeba zeptá, jaké má člověk zaměstnání, a podle toho odhadne jeho znalosti a úroveň, na které s ním má mluvit. Všechno trpělivě vysvětluje – byl pro mě obrovským vzorem.
Na medicíně jsme měli etiky velmi málo – a to jsem studovala na 3. lékařské fakultě, kde je jí prý více než jinde. Včera jsem slyšela rozhovor s profesorem Pacákem, šéfem vědecké rady v Akesu, který dlouhá léta pracoval v Americe. Říkal, že by z komunikace udělal samostatný předmět, ze kterého by se skládaly státnice. A já s ním souhlasím.
Tolik se jako lékaři soustředíme na medicínskou část, že nám často uniká ta komunikační a etická. Paradoxně tím ztrácíme lidi, kteří by si nakonec zvolili cestu, kterou jim nabízíme – jen ji neumíme „prodat“. Prošla jsem před pár lety akademií marketingu a vidím díky tomu ten obrovsky nevyužitý potenciál. Tváříme se, že by nás lidé měli poslouchat, a když to neudělají, jsme často uražení. Kdybychom to ale uměli lépe prodat, jako to umějí třeba někteří esoterici, mohli bychom mít mnohem lepší výsledky. Placebo je reálná věc, a aby fungovalo, člověk musí léčbě věřit.

Spánek, longevity a chytrá zařízení
Kromě ORL se věnuješ i somnologii, tedy spánkové medicíně. Jak ses k ní dostala a co tě na ní baví?
ORL a somnologii propojuje chrápání. Chrápání je totiž častý projev spánkové apnoe a také jediný důvod, který dožene člověka k lékaři. Většinou proto, že tím obtěžuje svoje okolí. O spánkové apnoe už lidé dnes vědí víc, ale chrápání je pořád to hlavní, co si s ní spojují.
V Motole jsme měli různé specializované ambulance. Měli jsme tam ambulance na vertigo, kterým jsme říkali „motači“, protože se jim motá hlava. A taky na chrápání – těm jsme pro změnu říkali „chrápači“. Mé kolegyni Simče Maléřové jsem se vždycky smála, jak je z chrápačů nadšená. Mě to tehdy vůbec nebavilo. Postupně mi ale začalo docházet, jak zásadní roli hraje spánek v našem celkovém zdraví. Kolik lidí může trpět spánkovou apnoí, aniž by o tom věděli, a že zdaleka nejde jen o ni, ale i o další poruchy spánku. Začala jsem se o téma víc zajímat, vzdělávat se, až jsem si nakonec dodělala somnologický certifikát. A z oboru, který mě původně vůbec nebavil, se stala moje vášeň.
Vidím to i na sobě. Od mateřské nesloužím noční služby a moje zdraví se tím nepochybně výrazně zlepšilo fyzicky i psychicky, což spolu hodně souvisí.
Co bys doporučila zdravotníkům, kteří musí sloužit denní i noční? Jak lépe zvládat spánkový deficit?
Optimálně samozřejmě sloužit noci co nejméně. A když to musí být, snažit se dodržovat správnou životosprávu. Nesnažit se pak za každou cenu spánek „dohnat“ nebo si pomáhat léky.
Ve dnech, kdy spíte normálně, se snažte dodržovat režim – chodit spát a hlavně vstávat ve stejný čas. Pokud jste po službě opravdu nespali, dejte si krátký šlofík dopoledne nebo po obědě. Hned ráno po službě se ale v těle rozjíždějí rytmy, které nás synchronizují na bdění, takže jít spát hned ráno nemusí být užitečné. Pokud to jen trochu jde, zkuste vydržet až do večera. Když jste nespali vůbec, trochu se prospěte, ale dál směřujte ke spánku večer.
Pokud máte za sebou dvě tři noční, nezbývá než spát přes den. Je ale dobré si uvědomit, jak vysokou cenu za to platíte a že 25% příplatek za práci v noci možná není adekvátní ohodnocení.
Osobně si myslím, že by se rizika nočních směn měla otevřeně pojmenovávat. Světová zdravotnická organizace je řadí mezi pravděpodobné karcinogeny, zvyšují riziko nadváhy a obezity a pravděpodobně i Alzheimerovy choroby. To by lidé měli vědět a podle toho by to mělo být ohodnoceno.
S tím rozhodně souhlasím. Mám ale pocit, že spánek podceňuje hodně lidí, nejen zdravotníci…
Možná žiju v bublině, protože se tomu věnuji, snažím se říšit osvětu a mluvím s lidmi, které to zajímá. Ale mám pocit, že se to trochu mění, třeba v tom, jak se čím dál víc mluví o obstrukční spánkové apnoe. Na druhou stranu se obstrukční spánková apnoe vyskytuje pravděpodobně stejně často jako diabetes mellitus 2. typu, a přesto se o ní ví mnohem méně – takže povědomí je i tak pořád nedostatečné.
Častěji se vyskytuje u lidí s nadváhou nebo obezitou, a průměrná váha populace se v posledních letech masivně zvyšovala. Víme, že to není jen otázka vůle jednotlivců, ale i prostředí a mezigenerační aktivace některých genů. S tím, jak přibývá cukrovky a dalších nemocí, přibývá i spánkové apnoe. U lidí s nadváhou a obezitou může jít klidně o desítky procent, třeba i o polovinu pacientů.
Zajímáš se i o longevity a zdravý životní styl. Jak ses k tomu dostala?
Mám ráda svůj život takový, jaký teď je. Mám kolem sebe skvělé lidi, skvělou rodinu, skvělý prostor k životu i skvělou práci. A chtěla bych, aby to tak zůstalo co nejdéle.
Vidím, jak velký rozdíl dělá životní styl v tom, jestli je člověk v osmdesáti fit a dokáže se o sebe postarat relativně bez bolesti. Čím víc jsem se o to zajímala, tím víc jsem nacházela vědeckých studií, které ukazují, jak obrovský potenciál má to, co sama můžu udělat, abych byla fit, aby mě nebolelo tělo a bylo mi pořád dobře. To je můj cíl longevity: abychom byli dál bez bolesti a mohli si život užívat, když už ho máme.
Teď slýchám hodně názorů, že hlavně před čtyřicítkou je důležité budovat svaly kvůli metabolismu i pozdější soběstačnosti.
S tím souhlasím. Biologicky se říká, že tělo po třicítce začíná degradovat. Pokud nic neděláte, ztratíte za každou dekádu zhruba osm procent svalů. Žijeme sice déle, ale před dvě stě lety se lidé dožívali v průměru asi 30 let, což ovšem souvisí i s novorozeneckou úmrtností. Evoluční mechanismy však fungují zhruba do třiceti.
Dobře to ukazuje třeba Huntingtonova chorea, onemocnění nervového systému, které se projeví obvykle až po třicítce. Gen pro ni přežil, přestože je autozomálně dominantní. Do doby, než se člověk rozmnoží naopak poskytuje evoluční výhody.
Silový trénink neboli trénink proti odporu je proto určitě jedno z mých doporučení. Na první místo bych ale dala chránit si spánek. A hlavně dělat věci pravidelně – pravidelnost předčí množství. Když jeden týden vynechám, nevadí, ale musím se k tomu vrátit. Jde o návyky.
Velkým trendem jsou teď wearables – chytré hodinky, prsteny a další zařízení. Většina z nich asi není úplně spolehlivá, ale můžou lékařům nějak pomoct, třeba při diagnostice skrytých problémů?
Určitě. Některá jsou i v Evropské unii certifikovaná – třeba Kardi Ai, což je hrudní pás, který dokáže detekovat a diagnostikovat nepravidelnost srdečního rytmu. Výpovědní hodnotu, minimálně u arytmií, má i EKG z Apple Watch.
Může to být pomocné, ale není dobré se na to spoléhat, protože hodinky většinou neměří kontinuálně 24 hodin denně. Vždycky je dobré zamyslet se nad tím, aby nás to neomezovalo. Když se cítím dobře, ale hodinky tvrdí, že mi dobře není, nemám jim věřit víc než sama sobě. Stejně tak nepropadat posedlosti, že ještě nemám to super skóre.
Zároveň to může být velmi užitečné. Důležitější jsou dnes softwary než hardware – technologie jsou si poměrně podobné, kouzlo je ve vyhodnocování. Třeba Oura hodně investuje do výzkumu. Když člověk zařízení nosí několik měsíců, můžou být patrné zajímavé vzorce. A může poradit drobnosti, které by nás jinak nenapadly – třeba dvakrát denně na dvě minuty jen klidně dýchat nebo se zrelaxovat. To může celkovému stavu dost pomoct. V tomhle může být takový náhled.
Nemůže to mít u některých lidí opačný efekt, že sklouznou k úzkostem, protože se pořád kontrolují?
Jednoznačně. Ve spánkové medicíně to vídáme docela často, třeba u nespavosti, kdy lidé nemůžou usnout nebo udržet spánek. S tím se v průběhu života setká až 70 % lidí. Tam jsou tato zařízení často neužitečná. Při terapii, kdy se nacvičuje zdravý spánek, se naopak zakazují – stejně jako se zakazuje dívat se v noci na hodiny, když se vzbudí.
Jaké jsou tvoje oblíbené wearables?
Na sledování funkcí mám teď nejradši asi Ouru. Nosím i Apple Watch, které mám ráda na zaznamenávání sportu – to je spíš pro mě. A samozřejmě na funkce spojené s telefonem, jinak bych ho už asi nikdy nenašla.
Dodalas bys něco ráda závěrem?
Asi to, že práce jde vždycky lépe, když funguje celá rodina. Velmi i vážím podpory svého manžela. Bez něj by vše bylo výrazně těžší.