Duševní zdraví zdravotníků: Proč by péče o psychiku měla být běžným benefitem

Zdravotníci se celé dny starají o druhé. O jejich vlastní psychiku se ale v práci stará málokdo. Podívali jsme se, jak na tom čeští zdravotníci jsou, jakou podporu dnes mají, co jim chybí a proč by supervize i psychoterapie měly být v nemocnicích samozřejmostí.

By Vendula Jobová 4 min read
Duševní zdraví zdravotníků

Konec noční služby. Káva, kterou jste si udělali ve čtyři ráno, stojí studená na sesterně. Domů si nesete bolavá záda a k tomu pacienta, kterého se nepodařilo zachránit, rodinu, které jste museli oznámit špatnou zprávu, a kolegyni, za kterou zase zaskakujete. Už dlouho na sobě cítíte přepracování. Tohle se ve sprše nesmyje.

Řada firem dnes zaměstnancům přispívá na psychoterapii nebo jinou péči o duševní zdraví. Proč by něco podobného nemohlo být standardem i v českých nemocnicích, kde je psychická zátěž součástí snad každé směny?

Syndrom vyhoření u zdravotníků: co říkají čísla?

Že je práce ve zdravotnictví psychicky náročná, ví každý, kdo někdy sloužil. Čísla to jen potvrzují. Průzkum 1. lékařské fakulty UK a České lékařské komory z roku 2024, do kterého se zapojilo přes tisíc lékařů, ukázal, že:

  • práce je dlouhodobým zdrojem stresu pro 64 % lékařů,
  • syndromem vyhoření se cítí ohroženo 62 %,
  • myšlenky na sebevraždu přiznalo 11 % lékařů.

Odbornou pomoc vyhledalo jen 27 % z nich. Podle autorů průzkumu za tím stojí přetrvávající stigma. Lékaři mají pocit, že si musí poradit sami, a říct si o pomoc pro ně znamená selhat.

Podobný obraz přináší i evropský průzkum WHO z roku 2025, do kterého se zapojilo přes 90 tisíc lékařů a sester ze všech zemí EU včetně Česka. Příznaky deprese nebo úzkosti uvedl zhruba každý třetí z nich a podle země zvažuje odchod z práce 11–34 % dotázaných.

Jakou podporu mají zdravotníci dnes?

Není pravda, že by čeští zdravotníci zůstávali úplně bez podpory. V řadě nemocnic funguje Systém psychosociální intervenční služby (SPIS) a s ním takzvaní peeři. Jsou to zdravotníci se speciálním výcvikem, kteří pomáhají kolegům. Znají prostředí zevnitř. Vědí, jaké je přijít o pacienta nebo odcházet ze služby s pocitem, že jste udělali všechno, a stejně to nestačilo.

A práce mají dost. V roce 2025 peeři a psychologové SPIS podpořili 2 239 zdravotníků. Jen třetina intervencí byla akutní pomocí po náročné události. Dvě třetiny tvořily podpůrné rozhovory, které podle samotné zprávy ukazují na dlouhodobé vyčerpání řady zdravotníků. Peeři tak často zaskakují tam, kde by spíš pomohla pravidelná supervize nebo terapie.

Peer totiž není psychoterapeut. Má pomoct kolegovi zvládnout krizi, vyslechnout ho a případně doporučit další odbornou pomoc. Podobně je to s nemocničními kaplany. Obě služby jsou důležité, dlouhodobou péči ale nenahradí.

Supervize, nebo terapie? Dvě různé věci

Péče o duševní zdraví zdravotníků nemá jen jednu podobu. Lidé si nejčastěji pletou supervizi a psychoterapii, každá ale řeší něco jiného a jedna nenahradí druhou. Kde je dnes největší díra, vysvětluje lékařka a terapeutka Martina Mašková, zakladatelka Z hlavy do těla, která se věnuje přetížení zdravotníků: „Supervize a nácvik regulace vlastního přetíženého nervového systému jsou to, co doktorům nejvíce chybí.“

Supervize. Pravidelná setkání jednotlivce nebo týmu s vyškoleným supervizorem. Probírají se na nich konkrétní situace z práce: těžký pacient, konflikt v týmu, přepracování nebo rozhodnutí, které člověku nedá spát.

Psychoterapie. Individuální a důvěrná péče, která jde za hranice práce. Řeší i to, co si člověk ze služeb odnáší domů a co se v něm za roky nasbíralo.

Péče o duševní zdraví jako benefit: firmy už ano, nemocnice zatím ne

V soukromém sektoru se péče o duševní zdraví pomalu stává běžnějším benefitem. Platforma Terap.io například už v roce 2022 uváděla, že firemní sezení u ní tvoří 30 % všech, třikrát víc než o rok dřív.

Ve veřejném sektoru je to ještě slabší. Podle psycholožky Kateřiny Zábrodské z Akademie věd už firmy duševní zdraví zaměstnanců poměrně řeší, státní organizace ale výrazně zaostávají.

Nemocnice přitom mají v ruce víc, než se zdá. Supervizi můžou zajistit přímo, protože se týká samotné práce a toho, co se v ní děje. Potřebují k tomu hlavně vyškoleného supervizora a pravidelný čas v rozpisu služeb.

U psychoterapie je to složitější. Pojišťovny sice přispívají, ale jen částkou na sezení a na omezený počet sezení ročně, a zbytek si člověk platí sám. Příspěvek zaměstnavatele by mohl rozdíl dorovnat. Záleží ale na tom, jak. Pokud by terapii platila nemocnice napřímo, mohl by vzniknout etický problém: zaměstnavatel by mohl vidět, kdo pomoc využívá, a terapeut by se ocitl ve střetu zájmů. Lépe fungují modely, kde nemocnice peníze dá, ale dál do toho nevidí. Třeba benefitní systémy, ve kterých si zaměstnanec může sám zaplatit i psychologickou nebo terapeutickou konzultaci, nebo smlouva s platformou, která zaměstnavateli předává jen anonymní souhrnná data.

Důležité je i to, aby šlo o nezávislého terapeuta mimo nemocnici. Ne každý chce svá trápení řešit v budově, kde slouží, a pak svého terapeuta potkávat ráno u automatu na kávu. Vlastní výběr terapeuta a jistota důvěrnosti můžou rozhodnout o tom, jestli si zdravotník o pomoc vůbec řekne.

V době, kdy nemocnice bojují o každou sestru a každého lékaře, by tak péče o duševní zdraví zaměstnanců nebyla jen hezkým gestem. Byla by rozumnou investicí do toho, aby lidé ve zdravotnictví zůstali a pacienti byli v bezpečí.